Australský blog Počarovské

SACy více či méně pominuly. Pocity jsou smíšené, nicméně na propadnutí to nevidím.

Ve čtvrtek jsem se zúčastnila Rotary meetingu mého host klubu, RC Flemington Kensington. Bylo to bring-a-friend meeting, takže atmosféra byla ještě pohodovější než obvykle; hlavně šlo o prezentaci o Rotary, kvíz a jídlo. Rotary meetingy tady většinou pořádají v “pubs”, což bych popsala jako někde na půl cesty mezi restaurací a barem, tak nabídka jídla byla celkem slušná. Dala jsem si spicy chicken burger, který nebyl pálivý, a meeting jsem si celkem užila.

V neděli jsem šla pomáhat mému druhému host klubu, RC Footscray, na Sausage sizzle na Victoria University Open day (i když to měli dost zmáknuté, že mě tam asi ani nepotřebovali – hlavně jsem jim skládala toustový chleba a ubrousky). Fotka výhledu z VU Tower z 10. patra na město:

Rotariáni mi tam dali trochu volného času se pokouknout okolo, co na Victoria University vůbec mají. Nevím, jestli mám prostě vzhled jednoduché kořisti či co, protože na mě promluvila snad každá osoba přítomná. Bylo trochu vtipné je sledovat snažit se mě přesvědčit, proč studovat na VU, když to snad ani fyzicky možné není. S některýma z nich jsem si i pokecala, takže to bylo v poho.

Taky tam neměli žádné pořádné cedule s informacemi; měli to zařízené tak, že za každou fakultu tam měli jen stand na kterém bylo napsáno jméno fakulty (eg. Criminology) a pak u něj postávalo pár dobrovolníků, a když jsem chtěla cokoliv zjistit o fakultě tak jsem musela s těma lidma začít mluvit. Šílené.

(Autokorekt mi říká, že mám Moravácký přízvuk a že tvar “lidma” není gramaticky správný. Od této doby začnu používat lidmama.)

Hned z Sausage sizzle mě měla host mamka vyzvednout a vzít na fotbalové finále host bratra, ale díky slabé miskomunikaci ohledně toho, na kterém kampusu vlastně jsem, a špatně čitelným autobusovým cedulím mě nakonec vyzvedla z náhodné autobusové zastávky Jess, sestra host mamky. Ona ale na final jela spolu s host-prarodiči (funguje to takhle?) až po půl hodině, což se nakonec šiklo, protože jsem tu půl hodinu strávila u ní v bytě a pila čaj a hladila její dva greyhoundy.

Předtím jsem na psy nějak specificky nebyla, ale tady v Austrálii má psa snad každý druhý, tak jsem si je skrz dlouhodobou exposure oblíbila. Občas venčím psa mé host rodiny, Lolly, v parku naproti domu, z čehož mám pár snapshotů:

Před odletem jsem ani do ornitologie moc nebyla, ale jelikož se zde vyskytuje řada druhů ptáků mě neznámých, tak jsem si koupila takovou příruční příručku na jejich identifikaci. Drobná lekce rozpoznávání Australských ptáků (za nezřetelnost subjektů se omlouvám, bohužel mají ptáci namísto ohleduplnosti k amatérským fotografům tendenci drze posedávat na stromech):

Tomu vlevo říkají “rainbow lorikeet”. Očividně tady takovéto barevné druhy žijí jen tak planě, což podporuje teorii mojí učitelky biologie, že barevná zvířátka mají všude jen ne v Česku. Ten vpravo je “red wattlebird”. Obvykle se to pozná dle rudých nákrčníků a nažloutlého bříška; pokud se vám podaří si obrázek přiblížit natolik, aby to bylo vidět, smekám. Strom, na kterém sedí, se jmenuje “peppercorn” (když se ty růžové věcičky rozemnou, voní jako pepř). Původní není; po Austrálii byl kdysi vysázen hlavně proto, že rychle roste a dobře stíní.

Zrovna v tu dobu, kdy jdu do školy, je ulice, po které chodím, sluncem umělecky osvětlena, takže z toho mám přes svou fotografskou (ne)schopnost několik scénických fotek:

Ulice tady mají zvláštně ale nápomocně rovné. V té době, kdy jsem ještě neměla cestu z a do školy úplně zmáknutou, jsem se jednou rozhodla zkusit novou cestu (určitě ne proto, že jsem si tu správnou nepamatovala), tak jsem se prostě vydala po ulici, která vypadala, že jde zhruba správným směrem, a po trochu míň jak kilometru chůze po přímce jsem nakonec skončila jen kousek od domu.

Toť asi konec mých poznatků o konstrukci Australských měst. Zatím čau!