Australský blog Počarovské

Když jsem dorazila na letiště na Melbourne, bylo to po asi 25 hodinách letů, ještě více hodinách cestování celkově, a asi 3 hodinách spánku. Všechno mi přišlo neskutečně komické.

Z Vídeňského letiště (měli jsme to tam blíž než do Prahy) jsem odlétala v sobotu 12/7 trochu po jedenácté dopoledne.

Mám pocit, že existuje určitá délka letu v hodinách, při které se stane cena přes sto korun za šest set ml vody extorce. Je to pravděpodobně méně jak jedenáct. Jídlo bylo nevalné, ale to se čekat asi dá; jedlé to přinejmenším bylo, i když jsem rýži musela rozorat a “banánový” dezert chutnal jak zubní pasta. Ta nejhezčí věc, co mohu říct, je, že před tím, než jsem to snědla, jsem měla hlad, a po jídle jsem měla hlad menší. Levné letecké linky, všichni.

V letadle jsem seděla vedle Taiwanky, kterou zaujalo mé Rotary sako, tak se mě začala vyptávat na to, jestli to náhodou není školní uniforma, jestli fakt letím úplně sama atd, a poté se vyptávala na výměnný program. Ona se vracela domů z cesty po Evropě, a zrovna náhodou byla i v Česku.

(Věc, co jsem v Austrálii zjistila, je, že tady snad každý druhý byl někdy na dovolené v Česku, a vždycky jen v Praze; možná v Českém Krumlově pokud jsou fajnšmekři. Trochu mě to fascinuje, protože a) neznám moc lidí z Česka, co by kdy byli v Austrálii, a b) nikdy jsem Česko nevnímala jako turistický cíl)

Taiwanka zrovna navštívila i Český Krumlov, akorát ten název vyslovovala tak zkomoleně, že kdybych to tady vypsala, vzešlo by z toho něco sprostého. Byla velmi přátelská a, i když jsme na sebe mluvili trochu komolenou, občas nesrozumitelnou angličtinou, byl to prostě dobrý pocit promluvit si s někým novým a neznámým, ale vlídným.

Měla jsem asi osmihodinový layover v Singapuru; letiště to má prý být hezké, ale jelikož jsem se paranoidně moc vzdalovat od gate nechtěla, tak jsem toho moc neuviděla. Jídlo ale bylo velmi dobré a překvapivě levné.

V Melbourne jsem dorazila po deváté večer v neděli 13/8, kde mě vřele přivítala host rodina – host mamka Carla, host táta Scott, a dva mladší host bratři, Tom a Max. Dále mě přívítalo pár lidí z host klubů (trochu atypicky tady mám host kluby 2 – Flemington Kensington a Footscray), hlavně Lesley a Maria, kdo jsou moje counselorky, a District Governor Peter Shepheard.

Moje host rodina je fakt výborná. Byli jsme s nimi v kontaktu přes e-mail ještě před tím, než jsem odletěla, a měli jsme i Teams call, což fakt hodně pomohli rodičům se uklidnit a ujistit se, že v Austrálii nebudu trpět. Celou dobu byli velmi vstřícní a hodní a i tady v Austrálii mi pomohli se všelijakými problémy, které vyvstaly z dlouhodobého přesunu na jiný kontinent.

Co jsem přiletěla, jedna z prvních věcí, co jsem zjistila, je, že je tady zima. Všichni před odjezdem do Austrálie varují, jaké hicy to budou v létě, ale nikdo se nezmínil o tom, že, i když v Melbourne nikdy nemrzne, zima je, a navíc nemají moc výkonné topení a zdi mají tak extrémně tenké, že nemají parapety. Mrzla jsem.

Další věc, co jsem zjistila, ale až o pár týdnů později, je, že můj mobil jakožto Česká/Evropská mašina (i když je to Xiaomi made in China?) není schopen brát signál v Austrálii. Ne že simka přestala fungovat – i když jsem do něj vložila funkční Australskou simku, prostě nebyl schopen interpretovat, že bere signál. Každopádně jediné co jsem ten první týden tam věděla, bylo, že nemám žádný signál ani data, proto jsem byla neochotná vyrážet ven sama (i proto, že kdybych se ztratila, tak nemám jak jít na Mapy ani nikomu zavolat).

Prvních pár dnů jsem se hlavně vybalovala a dospávala jetlag, nicméně mě ten první týden vzala host mamka po sousedství, kde bydlím, pak do centra Melbourne se podívat okolo, a poté jsem ještě vyzkoušela pár typicky Australských jídel.

↑ poprvé zkouším meat pie. V praxi listové těsto s masem uvnitř. Spálila jsem si na něm jazyk, ale byl celkem dobrý.

Další Australské dobrotiny, seřazeny od nejlepších (levo) po nejméně chutné (pravo). Timtams, čokoládové oplatky, bych po chvíli v Austrálii dala víc doleva. Prý typicky Australská věc je fairy bread, což je doslova jen toustový chleba s máslem a sprinkles, ale jelikož mám toustový chleba ráda, tak mi chutnal. Milo je v praxi Granko s trochu jiným složením ale stejným celkovým efektem, akorát ho dělají jako černý čaj – ie. zalijí horkou vodou a dolijí mlékem z ledničky. Později jsem ho udělala sobě, jak bych dělala Granko – jen horké mléko z mikrovlnky a do něj pár lžiček – a chutnalo to líp, ale co já vím. Slané dobrotiny všechny příliš chutnaly po umělém sýru, ale asi nejhorší to bylo u twisties. Ty mi chutnaly ještě méně jak Vegemite (typická Australská pomazánka, která je známá tím, že si na ni musí člověk pomalu zvyknout), i když jsem ho měla jen tak na lžičce (oproti rozetřenému ve velmi, velmi tenké vrstvě na toust, jak je doporučováno).

Nějaký turistický most, u kterého mě chtěla host mamka vyfotit; vlevo je Max. Jelikož jsem šla z českého léta do zimy, a úplně jsem si nezvykla, tahala jsem péřovou bundu všude po městě.

Flinders street station

State library Victoria

Také jsme šli do kina na Supermana. Velmi dobrý film.

(Existuje opak k slovu fotogenický? Protože to jsem já. Proč na každé fotce vypadám debilně, netuším.)

A to je asi všechno za první týden v Austrálii. Zatím čau!