Australský blog Počarovské

Celý týden jsem byla nějaká nachlazená, dokonce tak, že mě host mamka nechala pár dnů zůstat doma. Ve škole mají policy, že je potřeba minimálně 90% prezence, aby člověk prošel, a kvůli tomu jsem se necítila komfortně zůstávat doma moc dlouho. Bohužel i v Česku jsem byla ten typ osoby, který nesnášel nebýt ve škole (i když být ve škole mě teda taky úplně nebralo), a pravidla tady mi to ještě zhoršují.

(Vzpomínám na jednu spolužačku v Česku, která měla problémy i s těmi 60%… Pokud tohle čteš, tohle není shade, spíš jen další ilustrace fascinujícího kontrastu.)

Taky nepomáhá, že tady mám jen 6 předmětů a každý z nich je jakž takž zajímavý/důležitý. V Česku v pozdějších létech jsem se občas podívala na rozvrh a řekla si “hele, dnes máme matiku, kterou nějak zvládnu z učebnice, výtvarku, která je mi fakt ukradená, a jiné nenutné předměty, které nebudu vypisovat, protože mi prý minimálně jedna učitelka čte blog; to tam snad ani být nemusím a na 100% se necítím, tak se dnes prostě vyležím než se z toho stane problém” a pak, zázrak zázraků, problém se z toho fakt nestal, protože jsem se vyležela. Tady mám pocit, že tam musím být furt, a podle mě proto stále a furt pokašlávám.

Každopádně nějaké věci jsem ten týden stejně dělala. V sobotu jsme vyrazili na večeři do St Kilda – je to část Melbourne typická pláží (ne, nekoupali jsme se; stále je moc zima), lokálním turismem a množstvím barů, a my jsme tam zajeli se projít okolo a na fish and chips, které byly až překvapivě výborné. Vzala jsem s sebou i nový vymakaný foťák, takže mám nějaké hezké fotky.

Když jsme dojídali, tak začalo poprchávat, takže mohu pravdivě říct, že pokaždé, co jsem zatím byla v Austrálii na pláži, pršelo.

Mám i nějaké fotky z parku poblíž kde žiju; následuje další lekce poznávání Australských ptáků sloučena s chlubením některými povedenějšími fotkami.

Konečně mám fotku tohoto ptáka! Jmenuje se common myna a je, jak jméno napovídá, extrémně common všude; mám pocit, že je to první pták, kterého jsem identifikovala v ptačí knížečce, akorát se mi ho předtím nějak nepovedlo vyfotit, abych ho dala na blog.

Noisy miner! Doslovný překlad hlasitý havíř. Je, nepřekvapivě, hlasitý. Taky jich je v parku extrémně hodně, takže mám hodně fotek; zrovna na tyto jsem i celkem pyšná. Na velmi jiné téma, lidé mě tady furt varují, jak agresivní jsou tady straky, že jsou nebezpečné a že bych se jich měla pro jistotu stranit, protože dělají nálety, ale všechny straky, co jsem potkala, byly minimálně civilní když ne přátelské, zatímco noisy miners se na mě pokoušeli naletět už několikrát. Já chápu, že se jen snaží chránit své teritorium, ale reálně když se rozhodnou, že chodník v parku je součástí jejich teritoria, tak to je jejich problém.

Když už o strakách:

Koukejte jak jsou zdvořilé. Dokázala by tato bytost být krutá? Určitě ne. To, že vidím místní na kolech s helmami s ostny, aby odradili nálety, je rozhodně náhoda.

V neděli jsme jeli na Phillip island, což pro mě bylo překvapení. Host rodiče říkají, že o tom mluvili v pátek večer, a upřímně jim to i věřím, ale já to prostě nějak nezaznamenala, takže jsem plánovala přes neděli dodělávat věci, na které jsem kašlala v sobotu, a místo toho jsme vyrazili ne tak dlouho poté, co jsem se probudila, a vrátili se v jedenáct večer. (Což bylo samozřejmě ještě víc zábava proto, že jsem přetím z předem zmíněných důvodů ve škole chyběla.)

Na Phillip island je to asi 3 hodiny cesty autem. Je to, nepřekvapivě, ostrov, ale vede na něj most, takže žádná cesta lodí nebyla. Odpoledne jsme na Phillip islandu hráli minigolf (samozřejmě mi nešel. Kdy mi jakákoli fyzická aktivita šla?), prošli takové “muzeum iluzí”, a pak zajeli na vyhlídku (viděli jsme tam divokou echidnu; česky očividně “ježura”?); fotky níže.

Hlavní highlight dne, a ten důvod, proč jsme tam zůstali tak pozdě (a i když začalo strašně lít), ale byli tučňáci. V Austrálii očividně mají divoké původní miniaturní tučňáky – asi 30 cm vysoké – a my jsme je sledovali se vracet zpátky do nor na pevnině za západu slunce. Bohužel fotky nebyly povolené, jelikož tučňáci jsou na světlo z obrazovek extrémně citliví, tak mám jen fotky z toho, než přišli tučňáci, a pak fotky z oficiálních zdrojů.

Tučňáčci byli nádherní.

Nicméně to je ode mě zase vše. Čau!