Australský blog Počarovské

Nový týden (2 týdny, protože se předminulý týden opět nic nedělo), nový blog.

V Media jsem dokončila jednominutový film (no, jedna minuta a 7 sekund); sem ho nevložím, protože má 500 mega, tak pokud má někdo zájem tak se ho mohu pokusit nějak sdílet. Přes komplikace a rozdíly od kreativní vize jsem na něj i celkem hrdá. Když ho brácha skoukl, tak řekl, že poslední scénu misinterpretoval dvakrát – poprvé si myslel, že se tragédie světa promítají do života protagonisty (ne tak úplně) a pak se divil, proč “někomu po tom všem jde krást piknik”. Tak děkuji.

Školní rok se bohužel ještě ke konci úplně nechýlí (i když. Zbývají míň jak 2 měsíce.) ale Year 12s (ročník nade mnou) už mají výuku hotovou a už jen píšou závěrečné testy – vlastně ekvivalent maturity. Jelikož je moje třída filosofie kombinovaná třída Year 11 a Year 12, měli jsme poslední hodinu s Year 12 takovou v pohodě. Dostali jsme za úkol udělat memy týkající se filosofie (protože náš učitel na začátku každé hodiny má nějaký mem, který většinou bývá i celkem kvalitní); já udělala tento:

A dostala jsem za něj dinosaura :).

Ve středu jsem šla s host rodiči na “Czech National Day Reception”, kde se mimo jiné slavilo 107 od mám pocit Washingtonské deklarace? Upřímně jsem si musela vyhledat, co přesně se slavilo, a nevím, jestli to mám správně; pak 100 let od stanovení českého konzulátu v Melbourne a 60 let Večerníčku. Bylo zajímavé být poprvé po nějakých těch 3 měsících (sakra ona už je čtvrtina výměny za mnou. Jak??) v místnosti, kde se mluvilo víc česky než anglicky. Jinak ten večer byl trochu pokažen tím, že byl strašnej slejvák, a tím, že v polovině proslovu někdo vzadu zkolaboval. Ale to se prostě stává. Mám z toho fotky Emanuela a Ferdy + pár fotek z okolo:

Pátek odpoledne jsem šla na Year 11 formal – ekvivalent maturitního plesu, akorát pro nematuritní ročník. Host rodiče mě tam vysadili 15 minut po “začátku” akce, tak jsme si mysleli, že tam jsem tak akorát, a nakonec jsem byla jedna z prvních.

Bylo tam méně lidí, než jsem já (a celkově i většina ostatních) očekávala; v našem ročníku je 140 lidí, a kdyby to byl Year 12 formal, tak by se očekávalo, že se dostaví prakticky všichni, ale takhle nás bylo asi 70. Jedna věc, která je jiná od maturiťáku v Česku, je, že tam byli prakticky jen studenti našeho ročníku a pak pár +1, zatímco v Česku bych očekávala, že tam půjde prakticky kdokoli ze školy. (To je možná proč ty lístky stály tolik, hlavně v porovnání s maturiťáky kde jsem byla… protože cena byla rozprostřena mezi méně lidí. Hm.) Na druhou stranu když v Česku je třída asi jen 30 lidí, tak by z toho ples nebyl.

Protože tam na začátku bylo málo lidí a protože jsem tam skoro nikoho neznala (z mé friend group prakticky nikdo nešel), tak to bylo takové celkem trapné. Naštěstí jsem se tam setkala s jednou spolužačkou z Art, kterou tak trochu znám, protože je na opačném pólu stejné friend group, takže jsme si celkem pokecaly. Jelikož hudba byla extrémně hlasitá i vzadu místnosti, k tanečnímu parketu jsme se ani nepřiblížily, jen jsme postávaly okolo okrajů místnosti s těmi červenými kelímky (oni je fakt mají v reálném životě. Go figure)

(And I’m holding a red cup (you’ve seen movies), and I’m standing there, and I’m holding a red cup… <- promiňte to je reference)

Před plesem jsem měla problém sehnat šaty, protože ty, které jsem měla, jsou očividně “sundress” a “inappropriate”, takže jsem se trochu vyptávala okolo, jaké šaty budou ostatní holky mít. Možná proto za mnou jedna během plesu přišla, řekla mi, že šaty co mám nejsou “that bad” a že jsem “total trendsetter”. Proč cítila potřebu mě tak urazit, nechápu.

Na formal jsem si vzala jedny půjčené šaty, které mi podle několika různých přes-45-letých-paní slušely, plus jsem měla navlněné vlasy, které podle mě taky moc špatné nebyly, ale pak – horor – makeup. Prakticky nikdy si ho nedělám, proto jsem si žádné šminky nevzala s sebou do Austrálie, takže jsem si ho půjčila od host mamky. Se vší úctou (vím, že tohle host mamka čte, ale fakt nemůžu (promiň)) to na mě nevypadalo. Byl to jen eyeliner a blush, ale ten eyeliner na mě vypadal křupavě (navíc jsme měly já a host mamka jinou definici eyelineru – já myslela takový ten v perech, se kterým se dělají křidélka, zatímco ona myslela tužtičku).

No co. Byla pizza, ukradla jsem dostatečné množství mentosek, a konverzaci jsem si užila. Na konci pustili “Dancing queen”, takže jsem si trochu zatančila. V celkovém součtu bych tam šla znova (možná tentokrát bez make-upu)

Hned den poté, v sobotu 25. 10., jsem šla k nové host rodině. Nová host rodina má 3 členy – Chris, její pes Toby a její kocour Putter (což je mimochodem ten nejkrásnější nejnádhernější nejhebčí kocour, co jsem kdy potkala. On tak strašně vrní a když dělám úkoly u stolu, tak mi vyskočí do klína (a vždycky při tom udělá takový ten nádherný mrrp? zvuk) a tulí se. Neuvědomovala jsem si, jak moc mi chybí mít černé kalhoty absolutně pokryté chlupy).

Loučení s předchozí rodinou bylo méně emocionální, než jsem tak podvědomě očekávala; asi částečně tím, že kdykoliv bych chtěla/by chtěli, tak je možnost prostě hopnout do auta a za 10 minut se vidět.

Chris – Chrisin? Chris’? nikdy nevím jak pořádně skloňovat ta anglická jména, protože ona tak prostě nebyla designovaná fungovat – dům je relativně velký, hlavně na to, že jsme tam jen 2 lidé. Mám vlastní koupelnu ale ne vlastní stůl. Všude okolo to vypadá stereotypicky babičkovsky – až tolik, že mě překvapilo, jak podobná je česká a australská koncepce. Představte si typické staromódní koberce všude, typická křesla, krajka na stoličkách, takové věci.

Přijde mi zajímavé, jak jiné jídlo jím (hezká aliterace) u Chris. Zatímco u předchozí host rodiny to často bylo něco typu maso + kukuřice, brokolice, mrkev nebo domácí hamburger, u Chris jsem zatím měla masové kuličky s mangoldem/řepou cviklou(?) (silver beet), což nevím ani jak přeložit, a lososa s výtečnou omáčkou. Představte si: česnek. Oyster sauce. Koření. Tímto neříkám, že jídlo u předchozí rodiny bylo špatné, vždycky mi chutnalo, ale tady to je něco kompletně jiného. Asi to je těmi babičkovskými recepty.

V neděli jsem s host babičkou šla na promítání filmu Travellers v rámci Rotary fundraiseru pro obrnu. Film samotný upřímně nic moc extra nebyl, ale ony takové občas bývají no.

Skoro celý víkend byl zase extrémní slejvák; očividně jsme prostě v takovém období. Reálně jsme byly na dešti asi 2 minuty cestou z kina do auta a moje mikina stále není úplně suchá.

A to je konec blogu; zatím čau!