Australský blog Počarovské

Výborná zpráva: konečně jsem naživo uviděla smrtelně jedovatého Australského pavouka! Zážitek byl navíc zintenzivněn tím, že jsem v tu dobu byla bosky.

Ok a teď než maminka dostane infarkt všechno bylo v poho a nic se reálně nestalo. Byl to Redback, který se uhnízdil na brance, a když jsem na něj poukázala, snesla se na něj skoro hned exterminační četa (Liz se sprejem) a zabila ho. Když mi poté, co byl mrtvý, nabídla, abych se na něj víc podívala, než ho rozmázne po zemi, tak jsem teda ale odmítla. S úctou.

Abych ale zachovala typický chronologický sled mých blogů, tak se prvně vraťme k začátku týdne, a kontext bude později.

Prázdniny mi začaly celkem pomalu. Pondělí a úterý jsem více méně zůstala doma a dělala věci tam; momentálně mě uchopila japonština z upřímně doslova žádného důvodu (už umím číst hiraganu, takže jedna ze tří abeced dole. všechno je だいじょうぶ), a taky jsem si trochu hrála s Photoshopem. Jedna z kamarádek od Chris mě dokonce požádala, jestli bych jí ve Photoshopu nesestrojila nějaký poster, který by mohla poslat lidem jako pozvánku. Byla z výsledku nadšená, což mě celkem potěšilo.

Ve středu jsem zase šla pomáhat v OP shopu, a pak odpoledne bylo vánoční setkání klubu Flemington-Kensington. Během setkání byly indukovány tři nové členky a proběhlo shrnutí aktivit klubu za poslední rok. Lesley me rekrutovala do fotografování, ale jelikož jsem fotila na její kameře, žádné vlastní fotky z večera nemám.

A konečně se pomalu dostáváme ke kontextu k začátku; jedna kamarádka od Chris (nazývá ji “neighbour” ale reálně bydlí asi tak o ulici vedle, což nevím, jestli bych považovala za sousedku) jménem Liz nás pozvala, jestli bychom nezajely s ní na chatu na pár dnů na severovýchod Viktorie do Bright, menšího silně turistického městečka. Lidé sem prý hodně jezdí okolo Vánoc na stanování a pak v zimě na lyžování; chápu to, protože Bright je opravdu nádherné.

Ve čtvrtek dopoledne jsme se proto všechny tři vydaly do Bright; cesta trvala asi tři hodiny, venku bylo 37°C a měly jsme v autě dva psy (Tobyho a psa od Liz jménem Gerard/Gerry), ale naštěstí jsme měli klimatizaci, takže dobrý. Přesto působilo celkem komicky, že když jsme poprvé vystoupily na slunečný rozpálený plac ve městě, první obchod, co jsme spatřily, byly lyžovací potřeby.

Krátce po příjezdu jsme si daly menší oběd v pekárně; já jsem měla meat pie. Meat pie je typicky Australské jídlo, a mám pocit, že jsem ho už tady zmiňovala, ale každopádně stále dobré, stále mi chutná.

Odpoledne, protože bylo pekelně horko, jsme se šly koupat. Skrz Bright teče několik nádherných potoků až řek, a z jedné části řeky udělali koupák. Vodu tam bych sice nenazvala jako čirou, ale když jsem si stoupla na dno, tak jsem své nohy viděla, takže zase celkem v poho. Viděly jsme tam pár ptáčků; ten, co vypadá jak kachna, opravdu je kachna – specificky Australian Wood Duck, extrémně běžná. Liz si myslela, že ten druhý ptáček je Willie Wagtail, kterého už jsem už na blogu měla, ale po bližším prozkoumání myslím, že to je ve skutečnosti příbuzný ale trochu menší a světleji vzorovaný Grey Fantail.

Maminka si stěžuje, že už teď v Česku nějaký dobrých pár týdnů (tak 2) neviděli slunce, tak přidávám fotky slunné letní zábavy:

A myslím, že to byl zrovna tento den, kdy jsem potkala pavoučka. Všechny tři jsme něco řešily venku – pravděpodobně psy či co – a jelikož Liz už před tím zmínila Redbacky, smrtelně jedovaté černé pavouky s červenou tečkou na zádech, byla jsem trochu ve střehu (v překladu jsem paranoidně obhlížela každou pavučinu). Byla jsem bosky, protože jsem nějak nenašla čas obout si boty, a stejně jsme jen byly na dvorku, tak to bylo jedno. Když jsme pak později procházely brankou od dvorku, začala jsem obhlížet pavučinu, které byla upředená ve stinném místečku v rohu branky. A – ejhle – on tam nějaký pavouk usazený byl, a když jsem ho studovala blíže, uviděla jsem na něm červenou tečku. Okamžitě jsem zavolala Liz, ona řekla něco ve smyslu ‘jo to je fakt Redback, jdu pro sprej’, pak pro sprej opravdu šla a pavouka vyexterminovala a zašlápla. Potom jsme ještě obešly dům, jestli nějakého dalšího neuvidíme, ale tohle byl jediný. Takže konec příhody.

Upřímně mám z toho takové konfliktní pocity. Na jednu stranu je to smrtelně jedovatá bytost, kterou rozhodně nechceš na brance, na kterou saháš každý den, ale na druhou stranu se pro ty pavouky cítím tak nějak špatně. Oni si prostě jen tak žijou po svém a pak je posprejujeme a zabijeme. Chudáčky. Zase zpátky na tu první stranu tohle ale není typická česká příšerka, kterou lze bezpečně lapit do skleničky a vypustit zase venku, takže asi maj smůlu no.

Každopádně ten den večer jsme si pak ugrilovaly večeři a pak na dezert jsme šly do města na zmrzlinu. Přidávám pár scénických večerních foteček.

Pátek ráno, předtím, než se zase rozpálilo slunce, jsem s Liz vyjela na kole. Cesta byla asi tak 5 kiláků tam 5 kiláků zpět, teda s pár přestávkami, a celou dobu se mi podařilo udržet krok s Liz (důchodkyní), což mě celkem potěšilo – ještě tolik mimo formu nejsem, což se bude zvlášť hodit, protože existuje reálná šance, že u příští rodiny budu jezdit do školy na kole, což by bylo zhruba nějakých 6 kiláků. Uvidíme teda ještě, jak to bude s kolem, helmou, zámkem, td. td.

Nějaké highlighty jízdy jsou, že jsme se zastavily u creeku, uviděly jsme paraglidera přistávat, a spatřila jsem neobvykle velkého mravence. Fotky dole. Jinak ale celkově to byla prostě příjemná projížďka na kole za hezkého počasí skrz přírodu. Okolo nás občas prolétli cockatoos nebo corelly a byl příjemný teplý vánek.

V pátek večer jsme si zašly na večeři do místního pubu. Dala jsem si fish and chips a bylo to celkem dobré, ale porce byla až příliš obrovská a upřímně to prostě nebylo to samé jako v St. Kildě.

Cestou zpátky jsme se zastavily u hřbitova, protože tam po večerech bývají klokani. A byli – dokonce jsem zachytila fotečku klokana, kterému vykukuje mládě (mláďatům klokanů říkají Australané “joeys”) z kapsy.

V sobotu jsme se více méně hlavně balily; zašly jsme si na pár procházek, ze kterých mám pár hezkých foteček – kopce okolo Bright byly z nějakého důvodu namodralé, což působí velmi hezkým efektem.

A!! těsně před odjezdem se mi konečně podařilo na fotce chytit Kookaburru. Je to velmi ikonický australský pták, typický voláním které zní jako smích, a oni se mi ti opeřenci celý víkend schovávali a vysmívali, až se mi konečně podařilo jednoho vyfotit. Komické je, že jak jsme vyjížděly z města, tak jedna ta Kokaburra seděla smack-dab uprostřed elektrického drátu, co vedl nad silnicí, po které jsme jely, ale já neměla kameru vytáhlou a jely jsme moc rychle, takže tu nemám. Nevadí asi

A to je ode mě asi všechno. Zatím čau!