Australský blog Počarovské

Předchozí příspěvky doplním, přísahám.

Ve čtvrtek, hned jak jsem dorazila ze školy, mě vyzvedl Hayden, rotarián z Footscray a bývalý exchange student, a vzal mě na pánské rugby. Před rugby jsme se ještě stavili u něj doma, protože to pro něj bylo hned po práci, a vyzvedli Jess, jeho ženu. Pak jsme vzali vlak do Flinders Street, dali si zmrzlinu a vyrazili do AAMI Park, kde se rugby odehrávalo.

Tento zápas byl ‘first match of the season’, a byl mezi Melbourne Storm (tým, pro který moje host rodina i Hayden a Jess fandí a proto já musím taky) a Parramatta Eels (náhodný tým očividně ze Sydney, což jsem zjistila během psaní této věty). Všichni byli tak trochu skeptičtí, jestli Storm vyhraje, i když pro ně fandili. No, Eels dali první “try” (skóre) zápasu a pak do konce hry ani jeden. Prohráli 52-4. Lůzři. Go Storm!

Přijde mi komické, že hráči rugby střílí góly na bránu s lepší přesností než hráči australského fotbalu, přestože jediné, co AFL hráči dělají, je střílet na bránu.

Další zajímavá věc je, že během prvních pěti minut jeden hráč ze Storm dostal takový úder do hlavy, že ztratil vědomí. Museli pro něj vyjet s vozíčkem a všecko. Ke konci zápasu si pak ještě další Storm hráč, myslím snad kapitán, nakřápl nohu nebo co – takže 13 hráčů a 2 zranění, a to během prvního zápasu sezóny. A pak se mě ptají proč nesportuji. Prý pravidla v poslední době dokonce upravili, aby to bylo pro hráče bezpečnější; nevím, jestli se jim to povedlo. Když rugby hrajou Amíci, tak mají na sobě pomalu brnění, zatímco Aussies jsou v kraťasech. Dle Hayden je to proto, že Amíci jsou srabi; nejsem si jistá, jestli mu věřím.

Večeři jsme si dali během zápasu na stáncích ve stadionu – já si dala butter chicken and chips, což bylo v poho, možná i lepší jak jsem čekala, ale to zase není tak moc – kuře bylo suché a hranolky zvláštní. Večeře to ale byla a beru to jako součást atmosféry.

Musím říct, že je ze mě convert. AFL mě celkově moc nevzalo – i když jsem ještě na zápase na živo nebyla, tak má stále šanci mě přesvědčit, ale na třeba basketballu na živo jsem byla a to mě taky tolik nesebralo. Rugby ale byla zábava; i když jsem pravidla na 100% neznala, nějak jsem se ve hře orientovala, a celkově mi přijde, že to mělo dobrý spád.

Za námi seděl jeden pán s extrémně hustým bogan přízvukem a sžíhavými (sprostými) komentáři na dění zápasu, což to ještě trochu oživilo.

Z rugby mám možná nepřiměřené množství fotek racků a takové té plastové vzducholodě oproti fotek rugby. Na mou obranu když se něco zajímavého dělo v zápase tak jsem se dívala, ne fotila, a pak když se nic nedělo tak nemělo cenu fotit.

Domů jsem se dostala až okolo 23:00, tak jsem se nachystala do školy a pak hned hajat.

Další den jsem také neměla ani jeden volný moment, protože hned jak jsem se vrátila ze školy v asi 14:30 (používám 24 hodinový čas navzdory místním, kteří všichni používají AM/PM; mé jasné časové údaje můžete vypáčit z mých studených mrtvých prstů) (tak brzo proto, že teď mám krátké dny pondělí, středa a pátek; středy mají krátké všichni, a pondělí a pátek mám poslední hodinu Independent study a vyplněný formulář, co říká, že mohu odejít brzo. Můj rozvrh celkově je celkem super upřímně; až budu zase v ČR tak mi bude chybět.)

Hned jak jsem se vrátila ze školy v asi 14:30, tak jsem se rychle sbalila na tři dny a v 15:30 jsme se vydali na cestu na východ Viktorie na dlouhý víkend. Host máma s námi nejela, protože jela výpomoct s zotavováním po požárech přátelům. Napekla a navařila obrovské množství jídla; jídlo tam sice mají, od civilizace daleko nejsou (relativně), ale rebuilding zabere strašně energie a většina z nich nemá čas ani sílu vařit, nebo je to extra zátěž, takže takhle mají jídlo, které mohou vytáhnout z mrazáku a ohřát, když potřebují, a není to hotovka ale domácí jídlo.

Přestože jsme nevyrazili tak pozdě, dorazili jsme až po setmění – byly to přes 3 hodiny jízdy a nějakých 200 kiláků. Byli jsme ubytovaní v chatě ne tak daleko od pár městeček, hlavně Goughs Bay a pak Mansfield, i když “ne tak daleko” na Australském venkově zas tolik neznamená. Majitelé chaty byli velmi přívětiví a hodní – jsou starší pár v důchodu, kteří si rádi pokecali. Dostali jsme od nich sušenky a nádherné blumy, jeden večer nám půjčili DVDéčko a poslední ráno nám dali čerstvě upečené, stále teplé muffiny.

Měla jsem problém chytit signál, i v místech, kde host taťka a ségra signál měli v pohodě (musela jsem je požádat o hotspot, abych si večer mohla udělat Duolingo), což je nekalé znamení pro mou cestu skrz pouště centrální Austrálie. Na Duolingu mám přes 1500 dní streak a nehodlám si to nechat narušit něčím tak triviálním jako jednou-za-život cestou skrz Asutrálii. Vtip. Namlouvám si, že hodně času strávíme okolo turistických destinací, takže by to tak hrozné být nemělo, ale uvidíme.

Večer, co jsme dorazili, jsme si zahráli Trivial pursuit – deskovou hru na znalosti. Bohužel naše edice byla vydaná snad v roce 1990 nebo podobně a v Austrálii, takže měl host táta velkou výhodu; přesto se mi podařilo na celkem dost otázek odpovědět, což mě překvapilo. Bylo zajímavé vidět, které otázky byly “common knowledge” v 1990 a jak moc ustály test času.

Další den jsme ráno šli se kouknout na jezero Eildon, které je momentálně celkem vysušené; to se ale dá očekávat, vzhledem k tomu, že je podzim před začátkem deštivé sezóny po suchém a horkém létě. Na fotkách můžete vidět mrtvé stromy, co vykukují z jezera – to je prosím z dob, kdy jezero bylo tak nízko, a dost dlouho na to, aby strom vyrostl a pak chcíp, když se zaplavil. Přestože tohle je relativně normální to vypadá celkem postapo.

Alistair nám ukázal pořádnou techniku na házení žabek a na břehu bylo extrémní množství velmi hezkých placatých oblázků, takže se mi podařilo hodit pár hezkých žabek. Též jsme okoukli zajímavé fenomény z vyschlého jezera, spatřili pár pokladů ze dna a pak pokračovali dál.

Zajeli jsme k říčce poblíž vesničky Jamieson a tam jsme se pošplouchali ve vodě. Bylo celkem vedro ale voda byla mrazivá – zajímalo by mě, proč; voda sice přitéká z hor, ale oni tam touto dobou žádný sníh nemají, takže táním to není, a když jsme tam nahoře byli tak bylo počasí na tričko, takže nějak extra zima tam taky není.

Voda na fotkách vypadá zeleně, ale to je spíš z odlesku trávy na břehu a stromů; když jsme stáli na dně, tak jsme viděli nohy velmi jasně (i když to tak moc neznamená, protože voda byla velmi mělká; v nejhlubším místě asi po lýtka).

Na říčce jsem strávila nějaký čas budováním přehrady, nějaký čas jsme se slunili, a pak jsme se vrátili na chatu – skrz obchod, abychom si připravili svačinu. Upřímně mě fascinuje, jak život tak daleko od větších měst funguje. Obchod měl rozměry většího obývacího pokoje, ale prodávali tam snad všechno pod sluncem. Nonexhaustive výčet věcí, co prodávali: jablka; 2 balení vložek (víc neměli); uzeniny; čerstvé fish and chips; čerstvé kafe a zákusky; instantní nudle. Holt v takových drobných vesničkách, kde nejbližší pořádné město je nejméně půl hodiny autem, je nutno se rozrůznit.

Večer (okolo šesté) jsme zajeli na rodeo. Možná to vyslovujete českým způsobem, nebo americkým (rou-dý-jó), ale očividně australská rodea mají svoji vlastní výslovnost, a tož ro-dé-jó.

Na rodeu měli všelijaké soutěže, ale většina byla ve stylu “kdo se udrží na divoce se zmítajícím tvoru nejdéle”, nebo “kdo chytí neposlušného tvora nejrychleji”, nebo “kdo uběhne tuto dráhu na koni nejrychleji”. Překvapivě přes blízkou proximitu k velmi nebezpečným a obrovským tvorům bylo na rodeu méně zranění jak na rugby; to interpretujte, jak chcete.

Dali jsme si tam večeři – burgr od skautů a plechovku koly – a koupila jsem si suvenýr, tož “cattle tag” – takovou tu věc, kterou dobytku připínají skrz ucho. Mám ho ale jen tak pro zajímavost, protože Rotary zakazuje piercingy (vtip, prosím).

Musím přiznat, že přes status “fotografa” mi před ještě nedávnou dobou byla manuální nastavení celkem ukradená a prostě jsem fotila na Auto, ale bohužel mě okolnosti táhnou s křikem a kopáním k tomu, abych se o nich něco naučila. Během rodea jsem měla nastavení na víceméně Auto/P, což je prakticky Auto s trochou víc kontroly, protože jsem naivně myslela, že kamera se o to postará, a pak je většina mých fotek z večera nepoužitelná, protože mi to nastavilo dlouhý shutter speed aby to kompenzovalo tmu, což způsbilo, že všechny ty fotky jsou rozmazané. Povzdech. Některé jsou alespoň “umělecky” rozmazané, ale je to fakt jen zlomek všech co jsem udělala.

Další věc, co se kamerově úplně nevydařila, je, že spousta výhledu byla zakryta zábradlím; to se nejvíc vyjímalo v disciplíně, která spočívá v tom, svrhnout se z jedoucího koně a na malého býka a pokusit se ho složit na zem. Některým (tak dvěma) se to i podařilo!

Přes příhodu s kamerou ale bylo na rodeu super. Je prostě zábava, v davu něčemu nebo někomu fandit, ať už je to cokoliv.

Další den jsme se vydali na Mt Buller – většinu času jedna ze známějších lyžovacích hor Viktorie, mimo sezónu dobrá na horská kola a na tůry. Upřímně jsem čekala, že výšlap bude horší – nakonec jsme vyjeli většinu cesty na lanovce a pak jen posledních asi 200 metrů vertikálně pár kilometrů horizontálně ušli pěšky. Cestou úplně zpátky dolů na parkoviště jsme ale nešli lanovkou, ale pěšky; stále mám z toho trochu tuhá lýtka (no, když jsem tohle psala před týdnem, tak jsem měla), ale jsem spokojená, jak jsem to dala přes nedostatek kondice.

Na Mt Buller jsem teda čekala víc zajímvaých ptáků; nakonec odtamtud mám fotku jen jednoho, a ten byl fakt daleko, takže fotky jsou trochu křupavé. Fňuk. Mám to ale vynahrazené tím extrémním množstvím jiných ptáků, co byly hned u naší chaty – lekce poznávání na konci blogu.

Díky jasnému počasí byl velmi dobrý výhled, a sem tam mráček přes oblohu udělal nádherný stín přes hory. Velmi scénické musím říct. Také jsme viděli nějakou zajímavou lokální faunu; třeba na obrázku ještěrka, skink.

Po výšlapu jsme si udělali zpátky u jezera grilovačku. Počasí nám předtím vycházelo nádherně – na rodeu bylo teplo ale ne horko, a na Mt Buller bylo příjemně i přes rozehřání tůrou, ale zrovna u grilovačky začalo strašně foukat, že skoro nešlo grilovat maso, protože vítr ho chladil. Nějak se to ale povedlo, jídlo jsme snědli v zákrytu stromů a alespoň windsurfer na jezeru si to užil.

Na chatě jsme zhlédli film, co nám půjčila majitelka – na DVDéčku! – který byl asi v poho; jmenoval se ‘A Little Chaos’ a byl to spíš takový “jednoduchý” film, nic extra komplikovaného či těžkého. Spolu s atmosférou navozenou tím, že jsme ho sledovali na miniaturní obrazovce a z DVDéčka, to byl pozitivní autentický zážitek.

Další den, pondělí, jsme se sbalili a vydali zpátky do města. Pondělí jsme měli volné, protože byl Labour Day neboli svátek práce. Před odjezdem jsme dostali čerstvě upečené mufiny od majitelky, což bylo od ní hezké. Během jízdy zpátky – několik hodin, opakuji, a nevyjeli jsme mimo Viktorii – mi Eloise ukázala pár Australských písniček, protože jsem očividně muzikální ignorant (i když na mou obranu ona nikdy neslyšela o Klusovi, a není von celkem fenomén? Měli jsme ho v učebnici Češtiny), takže teď jsem o něco informovanější.

A pak jsme byli doma; takže o zážitcích dost, teď čas na nejlepší a nejočekávanější část blogu kterou Rotary rozhodně miluje a myslí si jak poutavá, vzrušující věc to je: ptáci.

Chata, kde jsme zůstávali, byla nádherně situovaná v přírodě; jen z terasy jsem těch ptáků viděla mraky. V chatě vedle nás byl snad profešnl fotograf s nádhernou kamerou, a majitelka chaty nám řekla, že on prý uviděl snad 23 různých druhů ptáků během jednoho dne – což nezní jako hodně, ale popřemýšlejte, kolik druhů vy normálně vidíte za den.

Každopádně k identifikaci:

A pro začátek velmi ikonického papouška, kterého jsme tady už před dlouhou dobou měli. Jeho růžové zbarvení je velmi nápadné, a prakticky jediná věc, co je potřeba k identifikaci; pokud potřebujete ještě nápovědu, když jsem o něm mluvila naposled, zmínila jsem, že jeho jméno také může znamenat “tak trochu debil, ale jako laškovně”.

Nová HTML vychytávka, brought to you by náhodnou kódovací aplikací, co jsem si stáhla: rozklikněte pro název ptáka (pokud to nejde, zkuste kliknout specificky na šipku)

Galah

Tento ptáček je též velmi ikonický. Musím přiznat, že se mi z něj poslední dobou trochu vytratil lesk – předtím jsem ho vídávala jen, když jsem si někam vyrazila mimo Melbourne, takže byl taková vzácná pochoutka, ale teď jsem ho ale několikrát viděla v sousedství, kde bydlím. Ale co už; určitě jsem ho tady alespoň jednou měla, třeba v blogu o bush walk v Queenscliffu, kde jsem se chlubila velmi scénickou fotkou. Všimněte si žlutého pásku na křídle a zajímavém černobílém vzorci na krku. Největší nápověda je ale zobák – všimněte si tvaru, že je relativně dlouhý a trochu zahnutý – co asi s takovým zobákem jí? – a také si všimněte stromu, na kterém v první fotkce sedí, a proč by takový strom mohl být pro něj typický. Konečná nápověda je, že je to ten rod ptáka, o kterém jsem už několikrát zmiňovala, že tady ho mají velmi velké množství zástupců.

Ready? Rozklikněte pro odpověď.

New Holland Honeyeater

Další papoušek; tohoto jsem tady ale předtím ještě neměla. Jmenuje se Rosella, tato specificky je pak Crimson Rosella dle zbarvení. Už jsem ji několikrát viděla, ale ještě se mi ji nepodařilo zachytit na fotce. Potěšilo mě, že se mi ji podařilo vyfotit během jídla; přijde mi, že je to zajímavější, než když tam ten pták jen tak sedí.

A hvězda večera je tento ptáček: Laughing Kookaburra. Sice jsem ho už párkrát předtím vyfotila, ale bylo jen během doby, ze které jsem ještě neudělala blog (já vím já vím). Laughing Kookaburra je velmi ikonická, protože její volání fakt zní jako smích; navíc není úplně jednoduché ji spatřit, takže se mi několikrát stalo, že se mi ta mrcha vysmívala zatímco já se ji pokoušela vyfotit. Zrovna ten víkend jsem ale dokonce viděla dvě různé najednou, sedící si ve stromech přímo proti nám; následující fotky vyfoceny ve stejný čas.

Na těchto fotkách se to tolik nevyjímá, ale vždycky mi přišlo, že kookaburry mají divný poměr hlava/zobák:tělo; navíc jsou větší, než by člověk řekl. Jde to teda hlavně vidět, když ta fotka jse zblízka; jednu takovou sice mám, ale schovávám ji na jindy. Během psaní tohoto blogu jsem zjistila, že jsou očividně masožravci – jí hlodavce, hady, malé ptáky, td., a loví je tak, že je zvednou a mrsknou s nimi o strom či šutr. Tak jsme o něco vzdělanější.

Kdybych měla energii a chuť, tak bych blog ještě jednou pročetla a možná některé části ještě rozšířila, alre reálně už tuto věc musím ze sebe vypravit, protože už mi tady moc leží. Možná v budoucnu proběhnou úpravy.

A to je konec blogu, takže zatím čau!