Australský blog Počarovské

Hip hip hurá pro prázdniny! (Tohle píšu až po prázdninách a už bych zase nějaké ty dva týdny potřebovala.)

První pondělí prázdnin měl host bratr Max narozeniny, takže na oslavu jsme jeli dopoledne na šplhání a pak večer do Hijinx hotelu a do arkády. Šplhání bylo zábava, i když mě pak po něm bolely ruce – jelikož tady nemám ve škole tělocvik, tak cvičím dokonce ještě méně jak v ČR, je-li to vůbec možné.

Z nějakého důvodu nemám zahrnutý strach z výšek do mého sebepojetí, ale vždycky když jsem někde vysoko a podívám se dolů tak se začnu klepat; na druhou stranu zase když je to místo odkud mám skočit (jako třeba právě na šplhání), tak mi to minutu či dvě trvá, ale kuráž skočit najdu, tak možná to není tolik strach z výšek jako zdravá self-preservation.

Hijinx hotel má celkem zajímavý koncept. Když mi to vysvětlovali, tak to popsali jako “únikovku”, ale na to jsme neřešili zdaleka dost problémů; dokonce jsme ani nebyli v jedné místnosti. Byla to série “hotelových” pokojů a v každém byla nějaká aktivita/hra, tu jsme pár minut dělali, dostali za ni skóre a posunuli se dál.

Po Hijinx hotelu jsme strávili nějaký čas v arkádě; nakonec jsem nestihla utratit všechny peníze na herní kartě a musela ji dát ostatním, zatímco jsem dohrávala vlastní hru, protože arkáda je od určitého času vyhrazena exkluzivně pro lidi 18+? Nechápu a nerozumím.

Jelikož většina her byla buď stylu střílečka, motokáry, nebo házení míčem, z čehož mi ani jedno vůbec nejde ni mě nebaví, tak jsem byla limitována na rytmové/taneční hry, které mi teda taky nejdou ale alespoň jsou zábava. Některé z těch her byly celou dobu zabrané, a když jsem chtěla hrát jednu Piano Keys hru, na které nikdo nebyl, tak mě to po 3 hrách vykoplo s tím, že mám “too many consecutive plays”. Když se nakonec uvolnila jedna taneční hra – Dance Dance Revolution, o které jsem strašně hodně slyšela v mezinárodních médiích ale nikdy nehrála – tak jsem kvůli extrémně nepřesným instrukcím na hře omylem zabrala 3 hry, tedy 9 písniček.

Prvních 6 písniček proběhlo v pohodě, ale při třetím kole se ke mě přidala jedna velmi cool paní, která, pokud jsem správně pochopila to, co jí ta obrazovka říkala, hraje DDR na snad mezinárodním levelu, a, jak bylo předem zmíněno, já jsem na tu hru hrozná (na mou obranu jsem specificky DDR hrála poprvé), takže ona tam vedle mě full-combuje difficulty 50 extrémy zatímco já tam vedle ní na difficulty 3 miminkovské a stejně to tam (s prominutím, ale tohle je jediný výraz, co to správně vystihuje) seru. Poté co jsme skončili se mě (ne nevlídně) zeptala jestli to bylo poprvé co tu hru hraju. Takže tak.

Poté, co jsem se trochu oklepala, jsem hrála jednu bubnovací rytmovou hru, která mi taky vůbec nešla a byla tak intenzívní, že jsem se při ní doslova zapotila, ale byla fakt hodně zábava. Nakonec jsem ji ale dál hrát nemohla kvůli předem zmíněnému 18+ času.

Ve čtvrtek jsme se šli podívat na profesionální hru basketbalu. Jelikož to byl doslova první basket, co jsem kdy viděla, tak jsem úplně netušila, co se moc děje, ale dobrá a nadšená atmosféra byla nakažlivá.

Dostala jsem tam tuto pitomost:

Očividně aby nás nebolely ruce z tleskání. Jsou velmi hlasité, ale zase se mi ten zvuk co dělaj celkem páčí.

Pátek byl státní svátek, protože byl fotbal. Já jsem už prázdniny měla, takže mě to nijak neovlivnilo, ale přišlo mi, že to stojí za zmínku.

V sobotu jsme šli do pub sledovat fotbalový grand final. Tady v Austrálii mají tradici, že od prvního vykopnutí do prvního gólu jsou drinky zdarma, což normálně trvá asi tak minutu, ale zrovna tento fotbalový zápas to trvalo celých deset. Další zajímavost, tento zápas trvalo asi jen pět minut před první krví. Velmi bezpečný sport!1!! (<- úmyslná satira jen tak mimochodem. Na mé klávesnici je 1 a vykřičník moc daleko od sebe.)

V neděli se otevřela gym poblíž, takže se tam host rodina stavila to okouknout, a pak jsme šli na Melbourne show. O Melbourne show jsem slyšela velmi smíšené věci, kdekoliv od “je to pitomost a plýtvání penězi” po “je velmi důležité, abys to tam okoukla. Vital Melbourne experience”. Poté, co jsem tam byla, mohu říct, že to je oboje.

Viděla jsem tam kovářskou demonstraci a pohladila kozy. Pak jsme šli na různé rollercoastery a podobné atrakce. V celkové sumě to byla zábava, ale upřímně nemám moc víc, co o tom říct.

Druhý týden prázdnin jsem byla nemocná, což bylo extra blbé, protože jsem 2. října měla 17. narozeniny. Párty jsem nějak zvlášť neměla, zčásti kvůli předem zmíněné nemoci a zčásti proto, že na ně prostě tak nějak nejsem zvyklá? Mám pocit, že jsem narozeninovou párty neměla od té doby, co mi bylo snad dvanáct. Měla jsem ale ice cream cake (což je očividně typické pro Austrálii/minimálně moji host rodinu; musím říct, že pořádný čokoládový pečený je lepší, ale jelikož mají všichni členi této rodiny narozeniny namačkané do asi 3 měsíců, tak se nedivím, že nechtějí péct tak často).

Jako dárek jsem dostala kameru; resp. objednala jsem ji tady u Australského obchodníka sama a pak mi rodiče poslali peníze, protože jim ty internetové stránky nedovolily je navštívit (???). Myslela jsem, že dorazí na narozeniny pozdě, protože to tak předpovídalo na ‘shipping’, ale host mamka Carla se o tom dozvěděla od mamky, zavolala jim, a nějakým záhadným (pravděpodobně čarodějným) způsobem zajistila, aby dorazila včas. Tak se stalo, že jsem nějak byla překvapená mým dárkem na narozeniny, i když jsem ho objednávala sama.

Pak večer toho dne jsme šli do obchodu koupit SD kartu a pouzdro k té kameře, protože v balení nebyly zahrnuty, a šli na teppanyaki. Kdo neví (a já taky nevěděla), teppanyaki je smažená asijská kuchyně kde jídlo připravuje přímo před vámi pravý kuchař. Jídla bylo trochu moc a na konci po mě házeli vaječnou omeletou (prý normální), ale chutnalo to tam výborně.

Myslím poslední den prázdnin jsem šla s host rodiči na výstavu francouzských impresionistů, protože jsem od Rotary klubu dostala lístky a jiné výměnné studentky, které se mnou měly jít, nebyly schopné se dostavit (jedna z nich proto, že byla v Sydney. Vím, že nemám porovnávat svoji výměnu s výměnami ostatních, ale reálně jsem jediná z našeho distriktu, která ještě v Sydney nebyla. (<- fňukání. povzdech.)). Impresionisté byli v poho.

Ve zkratce celé prázdniny uplynuly mnohem rychleji, než jsem chtěla či plánovala, takže tohle je též univerzální jev. Jinak to je ode mě všechno. Zatím čau!