Australský blog Počarovské

Možná se ptáte, vážení, proč je tento blog přes měsíc pozdě, a já upřímně ani žádnou dobrou odpověď nemám. Částečně je to asi tím, že jsem během prázdnin byla hodně zaměstnaná, a pak okolo začátku školy zahlcená úkoly, a částečně tím, že mi čeština už jde trochu těžko. Většina lidí na výměně získá nový jazyk, a já tady pomalu jeden ztrácím.

Každopádně k věci; týden po Vánocích uplynul rychle jak vždycky, a najednou byl Silvestr. Na Silvestrovské oslavy jsem vyrazila do města s pár kámoši; hlavní moment večera byl ohňostroj, ale před tím jsme ještě zašli do akvária.

Ohledně akvária musím přiznat, že jsem byla trochu zklamaná. Poslední akvárium, co jsem byla, byl Haus des Meeres ve Vídni, který silně a upřímně doporučuji; oproti němu bylo Sealife Melbourne akvárium trochu vlažné, hlavně v porovnání s cenou za vstupenky – především kvůli relativně malému množství a velikosti exhibitů, a taky proto, že místy až moc smrdělo rybinou. Jsem ráda, že jsem jednou zašla a prozkoumala s kámoši, ale podruhé už bych nešla.

Alespoň z toho mám nějaké fotečky:

V Melbourne je každý rok obrovský oficiální ohňostroj (částečně asi proto, že nechtějí, aby lidé dělali svoje a pak něco podpálili; v lednu je to celkem velký risk), který je o půlnoci, a před tím menší pro děti, který je už 9:30. My jsme plánovali hlavně jít na ten půlnoční, ale z nějakého důvodu jsme se sešli absurdně brzo, tak jsme viděli i ten 9:30.

Na dřívější ohňostroj se nám podařilo zabrat celkem dobré místo v Docklands čili přístavu, kde jsme vzhlíželi na ohňostroj přes vodu. Vzhledem k tomu, jak šílené množství lidí tam bylo, jsme měli i štěstí, a štěstí se ještě zlepšilo tím, že po 9:30 ohňostroji někteří lidé odešli a uvolnili místo. Nějaký čas po 9:30 jsme tam tedy čekali a kecali a hráli hry – nikoho nenapadlo vzít s sebou deku takže usazeni pěkně na zemi – až se jednomu kámošovi čekání omrzelo a rozhodl se, že nám najde nový lepší spot.

Pro kontext; jelikož Melbourne je obrovské město a neexistuje jedno místo, kam by šlo narvat všechny, co chtějí vidět ohňostroj, tak jsou v centru Melbourne celkově 4 oficiální ohňostroje. Ten, u kterého jsme byli, byl trochu stranou od ostatních tří, které tvoří relativně malý rovnostranný trojúhelník. Génius kamarád se proto rozhodl, že najde místo ve středu tohoto trojúhelníku, jako by to nikoho jiného taky nenapadlo.

Samozřejmě bylo narváno, a ještě pro přidanou ironii toho stejně nebylo zas tolik vidět; jelikož výhled na dva ze tří ohňostrojů byl blokován mrakodrapy, stejně jsme viděli jen ten jeden. Alespoň z toho vyústila zajímavá skoro půlnoční procházka. Jednomu kámošovi jsem během večera půjčila kameru, takže mám projednou i pár fotek sebe.

Nejzajímavější (tentokrát negativně) ale bylo dostávání se zpátky. Byli jsme blízko Queens Bridge, který přes řeku vede k Flinders Street Station, největší centrální vlakové stanici a místu, kam jsme se chtěli dostat. Jelikož se úplně všichni okolo nás taky pokoušeli dostat přes ten jeden samý most, tak jsme se rozhodli udělat okliku a jít přes jiný most. To jsme ale nevěděli, že aby mohli kontrolovat tok davu, tak City of Melbourne zavřelo všechny mosty přes řeku kromě jednoho – Queens Bridge, a tohle jsme zjistili až jsme se dostali k druhému mostu. Samozřejmě všichni okolo nás se to také dozvídali teprve tam, a mezitím ostatní lidé za námi co ještě neslyšeli se pokoušeli protlačit dál, zatímco ostatní se otáčeli a vraceli se ve stejném směru – zkrátka tlačenice. Tohle byl upřímně moment, kdy jsem se z celého večera cítila nejméně bezpečně, a to se tomu dalo zabránit jednoduše tím, že by uzávěrku druhého mostu oznámili i na Queens Bridge. Co už.

Jinak ale musím dát City of Melbourne kredit, že zbytek večera už proběhl v poho. Přestože, jak jsem zmiňovala, se snad úplně všechny osoby v Melbourne a okolí (v tomto kontextu se mi velmi hodí francouzský výraz pro “všichni” – tout le monde, celý svět) pokoušely dostat z centra do Flinders street station na vlak domů, tak se po zbytek večera více méně nikdo nikde netlačil, i když byla místa, kde jsme měli méně osobního prostoru jak ideál. To, že jsme se netlačili, ale znamenalo, že jsme stáli, takže mám pár fotek z noční Flinders street a okolí.

Zpátky jsem se dostala až někdy mezi jednou a dvěma ráno, což bylo tak nějak očekáváno.

Pondělí 5. ledna jsem vařila večeři, a jako součást toho jsem na dezert upekla míša řez. Myslím, že se mi celkem povedl, zvlášť na to, že v Austrálii očividně neslyšeli o tvarohu a všichni používají jen olivový olej.

Ten samý den jsem také šla s kámoši ven; kámoši si vyzvedli nové Myki karty na veřejnou dopravu, protože od ledna 2026 všichni pod 18 jezdí zdarma (teda pokud si koupí Myki kartu za 5 dolarů, což je v praxi zdarma). Já jsem si ji nekoupila, protože moje Myki byla nějaká magická a peníze z karty nikdy nesebrala, tak jsem to chtěla užít. Bohužel jsem ji ale někde vytratila, takže teď mám dopravu zdarma stejným způsobem jako všichni ostatní. Povzdech.

Po vyzvednutí karty jsme se potloukali po městě. Je až trapné, jak moc jsme prostě chodili sem tam, navrhovali co chceme jíst a pak zase zavrhovali furt dokola a dokola, protože nikdo v naší skupině neumí rozhodovat. Nietzsche neměl žádné dobré nápady ale možná má ohledně vymizení schopnosti vést pravdu. Ale zase když mi začalo lézt toulání na nervy, tak jsem ukázala na náhodnou restauraci okolo které jsme šli – nějakou malajskou – tak jsme tam zašli a dali si roti. Checkmate Nietzsche. Pro ty co neví, roti jsou vrstvené placky většinou jedeny s nějakou omáčkou. Dobrý oběd.

Po obědě jsme si ještě skočily pro čaj, což bylo dobrodružství samo o sobě, a pak jsme zašly do KMartu(?), sama nevím proč. Asi to byl komunální shopping pro lidi, co nemají peníze na utrácení na věcech jako oblečení. Po KMartu jsme se pak musely rozejít, protože jsem dělala ten den večeři.

Léto se mezitím dalo do plného proudu; to se dalo poznat tím, že začaly bushfires. Očividně je nemají úplně každý rok, ale zhruba minimálně jednou za desetiletí, i když se jejich dopad hodně liší incident od incidentu. Jednou dobou na televizi byly snad jen reportáže na vývoj požárů. Je to trochu zvláštní sledovat z centrálních sousedství Melbourne, kde snad ani není možné, že by požár dosáhl, zatímco tak hodinu autem od města hoří domovy. Někteří výměnní studenti, kteří bydlí na venkově, museli dokonce evakuovat, i když pokud vím jim host domovy neshořely.

Tento rok byly podmínky horší jak normálně; pro Australské léto jsou čtyřicítky v teplotě typické – dokonce tohle léto bylo v průměru studenější jak obvykle – a silné větry jsou taky normální, ale obě dvě události zároveň, na větší škále a po několik dní jsou už neobvyklé, a samozřejmě to velmi podporuje riziko požárů.

Na mě osobně ale čtyřicítky neměly zas takový dopad. Většinou jsem den strávila uvnitř v klimě. I ten den, kdy jsem se vydala ven do města za čtyřicítek, to bylo v poho, protože tramvaj je klimatizovaná, ve městě je každý obchod klimatizovaný a nějak to chladí i chodník, a pak v knihovně, kde jsem studovala, byla skoro až zima. Pro Melbourne je navíc typické suché horko, které na člověka prostě tolik nedoléhá.

Cestou zpátky z knihovny, později odpoledne, bylo nebe nažloutlé. To kvůli požárům. Jak zvláštní.

O víkendu jsem já a host mamka plánovaly zajet na severovýchod Viktorie k jedné z jejích kamarádek a udělat si tam piknik. Bohužel se ale od udělání plánů po datum výletu podmínky změnily, a ona musela evakuovat; ne kvůli rizika požáru, ale hlavně kvůli kouři. Místo toho jsme tedy zůstaly v Melbourne a zajely do jednoho sousedství Melbourne, Altona, kde jsme si daly fish and chips a prošly se po parčíku. V plány bylo dělat trochu birdwatching, ale ptáci o tom bohužel nevěděli, tak se zapomněli ukázat. Alespoň bylo hezké se prostě projít venku.

A to je za tuto část ledna vše. V dalších týdnech jsem toho měla hodně zajímavého na programu, tak až se uráčím to napsat tak si to rozhodně přečtěte. Prosím. Jinak zatím čau!